Sedíme u krbu a paní Ročáková ze šuplíčku vytahuje starý seznam poštovních směrovacích čísel, kam si určitě napsala jméno své známé, která ji zvala na jarmarky v okolí, a kterou určitě musím znát taky. V knížečce několikrát zalátané papírovou páskou jméno nenachází, ale nakonec zjišťujeme, že to nebylo nijak důležité. Marie zatápí v kamnech a domkem se line vůně čerstvého kouře a dřeva.
Papučářství patřilo k Valašským Kloboukám od pradávna. Namísto úrodné půdy jsou kolem dokola jenom kamenité kopce, na kterých si Valaši už v 15. století zvykli pást ovce. Z jejich vlny a z ovčích kůží pak vyráběli papuče, které prodávali do širokého okolí, dokonce až v Praze u Prašné brány se tyhle valašské papuče prodávaly. Za minulého režimu v Kloboukách vzniklo družstvo Valaška a tady taky začal papučářský příběh paní Ročákové.
„Měla jsem doma malého kluka, školky nebyly, protože děcek bylo moc. Abych měla prácu, začala jsem dělat podomácku papuče, ženské, které byly doma s děckama mohly pro Valašku dělat právě tohle. Nerada jsem s pytlem materiálu chodila po ulici, bylo mně to proti srsti,“ vzpomíná paní Ročáková.
Kdyby tehdy věděla, že jednou bude sama svou paní a bude papuče šít ve vlastní firmě, asi by se jí s pytlem papučí chodilo po ulici mnohem lehčeji. Léta ve Valašce papuče šila, později i lepila, naučila se všechno, co ke starému řemeslu patřilo. A do důchodu se těšila, protože se konečně mohla zařídit sama na sebe. Stroje nakoupila z rozpadajícího se družstva, dílnu zařídila doma ve stodole. Malebné papuče, boty důchodky i vlněné kozačky prodávala po celé Moravě, Čechách i na Slovensku.
Dodnes její stánek najdete na kdejakém jarmarku, přestože prodej už přenechala mladým. Když mě provádí po své dílně, na každém koutku je vidět, že se tady dělá poctivá práce. A že ti, kdo ji dělají, jí opravdu rozumí. Každičký koutek zabírají pytle s materiálem, nitě, lepidla a šicí stroje, tam, kde je kousek místa se v pečlivě označených krabicích vrší hotové zboží.
Paní Ročáková prochází svým královstvím a každou věc bere do ruky s velkou láskou. „Víte, toto je moje pracoviště, tady su šťastná,“ usmívá se nad nizoučkým verpánkem. A to je přístup, jaký jí může kdekdo závidět.