Začněme pěkně od začátku. Přijeli jsme a zaparkovali přímo na náměstí. Je to sice pohodlné, ale shluk aut náměstí vůbec nesvědčí. Zato jarní slunečné odpoledne ano. Za historickými domy vykukuje první slunce a nesměle ohřívá střechy ještě celé mokré od posledního sněhu. Na zápraží u malého obchodu s potravinami se slastně vyvaluje zrzavý kocour a cinkání zvonku nade dveřmi ho vůbec neobtěžuje. Idylka.
Asi nejznámější místní pamětihodností je Červený dům. Kdyby vám někdo tvrdil, že v něm žil kat a že žlábek, který z domu vychází směrem k silnici, sloužil k odtékání krve, nevěřte mu. Klobouky nikdy kata neměly a žlábek byl na splašky z kuchyně. Teď to sice trochu ztratilo na dobrodružnosti, Červený dům ale přesto stojí za návštěvu. Kdysi honosný měšťanský dům, později byty pro chudší část obyvatel, dnes malé muzeum.
Muzeum najdete také ve staré radnici. Až tu budete, stavte se v maličké modrotiskové poštovní dílně a pošlete domů pohled. Známky tu mají s Járou Cimrmanem, to prý proto, že to nechtěli kazit prezidentem. Když už mluvíme o radnicích, pokud tu budete ve všední den, stavte se i do té nové. Hornův dům, dnes sídlo městského úřadu, navrhl místní rodák Hubert Gessner. Křehká secesní stavba s velkolepým schodištěm a rozkošnou zahradou tvoří jen část secesních perel města. Další z nich je třeba jedinečná Brattmannova vila. Nádherné motivy nejstarší secesní stavby na Moravě dnes denně potkávají děti Základní umělecké školy, která tu sídlí.
A aby té architektury nebylo málo, kousek odtud, na Brumovské ulici, můžete obdivovat tu lidovou. Maličké roubené chaloupky s drobnými okénky dávají tušit, jak Klobouky vypadaly před 200 lety. Některé z nich jsou opravené a využívané, jiné zase čekají, až je postupně odvane čas.
Tak, domů a chaloupek už by stačilo, pojďme si taky trochu užít. Jestli vám vyhládlo, stavte se do Besedy. Skvělá hospoda, o které už jsme se tu jednou zmínili. Kromě toho je v Kloboukách pár cukráren a obchůdků, které stojí za prozkoumání. Mezi nimi také knihkupectví Pavel Rubeš & Syn. Takových už se moc nevidí. Dřevěné vitríny se stovkami knih, časopisů a brožur. Vrzající dřevěná prkna ochozená tisícovkami nohou, která po nich za léta prošla. U dveří stoleček, u stolečku židlička a na ní soused, který u skleničky vína vypráví o tom, jak kdysi stavěl na Slovensku přehradu.
Tady v Klobukách jako by se čas zastavil v nějaké příjemné době. Kocour ještě pořád chrní na zápraží, lidé se tu na náměstí zastavují na kus řeči. Je příjemné se tu jenom tak procházet a koukat, jak tu život poklidně plyne. Jen tak dál, Klobouky.