Pít vodu ze slaných pramenů chodili lidé i zvířata ještě dlouho předtím, než někdo tušil, že tu někdy nějaké Luhačovice budou. S velmi zajímavou myšlenkou přišel v 17. století lékař a profesor Johan Ferdinand Hertod. Tvrdil, že lidské organismy v každé části světa přejímají živiny z půdy a plodin v místě, kde žijí. A protože v Luhačovicích a okolí byly bohaté na vápenité prvky, které se v těle usazovaly, nabídla příroda lidem a živočichům léčivé prameny, které tyto usazeniny zase vyplavovaly z těla ven.
Jak že to se slavnou Vincentkou bylo? Pojmenována byla po hraběti Vincenci Serényiovi už v 17. století. Na začátku 20. století se čerpala ruční pumpou a v hliněných lahvích se koňskými povozy rozvážela po celém Rakousku – Uhersku. Dětem ji lékaři doporučovali pít s mlékem, dospělým zase s kvalitním rakouským vínem. Na obojí asi bylo potřeba si trochu zvyknout. Jan Šumšal, ředitel Vincentky, ale vinný střik s Vincentkou vřele doporučuje. „Už v 18. století lékaři doporučovali Serényiům, aby luhačovických pramenů hojně a pravidelně užívali. Jeden z lékařů v knize z roku 1796 dokonce píše: Pane hrabě, nepijte tolik alkohol a kávu, nejezte tučná jídla, nehyřte. A pokud už pijete, pijte vybraná rakouská vína smíchaná s minerální vodou luhačovickou.“ Pan Šumšal dobře ví, o čem mluví. Před 15 lety dokonce jeho firma vyrobila několik desítek lahví s nápojem nazvaným Lázeňský střik. Kvalitní víno z vinařství Michlovský se míchalo s Vincentkou a bylo určeno pro luhačovické kavárny. Osvěžující a lahodný nápoj se však jako regionální specialita příliš neuchytil. Dodnes ale mají pár lahví ještě v archivu.
Něco na tom bude. Kdo nešel po noci prohýřené ve vyhlášeném nočním klubu Elektra utišit rozhoupaný žaludek douškem z některého pramene, jakoby ani nezažil noc v Luhačovicích. Vincentka i jiné prameny totiž skvěle regulují kyselost vína a zmírňují překyselení žaludku. Díky vysokému obsahů solí a železa jsou prostě skvělým lékem na neduhy nočních ptáčat.
V 19. a 20. století putovala Vincentka po Evropě v hliněných nádobách, později pak ve skleněných lahvích. Nejskvělejší nápad ale měli soudruzi z NDR, kteří do podniku darovali první a jedinou linku pro vyfukování plastů v celém Československu. Zdálo se to jako brilantní inovace. Lahve byly lehké a snadno se převážely. Nikdo nic takového neměl. Flašky vypadaly podobně jako tehdejší lahve na ocet a uzavíraly se hliněným víčkem, jako třeba mléko. Bohužel už nikdo nedomyslel, co asi udělají tehdejší plasty se silně mineralizovanou železitou Vincentkou. Během pár dnů byla voda v této lahvi naprosto zdevastovaná.
Ty časy už jsou naštěstí pryč. Dnes Vincentku koupíte v elegantní tmavé lahvi v každé lékárně a v několika supermarketech. Nebylo tak tomu ale vždycky. Původně hraběcí, později státní podnik si prošel docela pohnutou historií, a chvíli už to vypadalo, že bude s Vincentkou namále. Budova, ve které Vincentka sídlí, byla postavena po válce v roce 1949. S různými úpravami a dostavbami tu sídlí dodnes. Minerálka přežila války i socialismus, málem ji ale položila privatizace.
V roce 1992 byla Vincentka za mimořádně výhodných podmínek zprivatizována, tři roky podnik ještě fungoval a v roce 1995 nový majitel propustil zaměstnance, rozprodal zařízení i technologie a na budovu vyvěsil nápis NA PRODEJ. Vincentka pak zmizela z trhu a podnik nikdo nechtěl. Místní lidé, lázně ani město. Jediné, co v celé budově zbylo, byl třicetitunový litinový plnič, který nikdo nedokázal odnést.
Chátrající budovu a celou značku s ní nakonec koupil Jan Šumšal v roce 1997. Bylo mu tehdy 52 let, měl za sebou kariéru u českých i zahraničních firem a poohlížel se po nějaké klidné činnosti na důchod. Do cesty mu ale přišla Vincentka. Tehdy to byla vybydlená budova s rozbitými okny, zatékající střechou, graffiti na zdech a autodílnou v pronajaté části. Všude kolem odpadky a špína.
„Rozhodně jsem nechtěl podnikat,“ říká Jan. „Protože jsem ale dřív pracoval v oblasti investic, nedokázal jsem pochopit, proč nikdo Vincentku nechce. Jedinečný, tři sta let starý produkt, který nemá ve světě konkurenci. Říkal jsem si, jestli je tam problém s pozemky, s budovou, technologiemi, jestli je pramen slabý, jestli je kontaminován. Do dneška jsem nic takového nenašel. Vincentka byla nechtěná bezdůvodně.“
Nakonec si vzal úvěr na několik desítek milionů korun, budovu koupil a spolu s rodinou se vrhnul do oprav a budování. „5. prosince 1997 jsme dostali klíče od prázdného baráku a v březnu už jsme expedovali první kamion. Moc mi tehdy pomohla moje žena a můj syn, kteří se do toho opřeli se mnou. Byly to těžké, ale krásné roky,“ vzpomíná dnes generální ředitel. Dnes už Vincentku vede jeho syn, do výroby zavedli plechovky, které jsou teď velkým trendem i mezi teenagery.
Vincentka dnes mohla být jen jedním z pramenů v malých lázních na samém okraji Moravy. Díky pilné práci, odvaze riskovat a chuti zachránit něco jedinečného, je to dnes největší luhačovický vývozní artikl. Nezbývá nám, než smeknout klobouk a připít douškem minerálky na zdraví.
